FANFICTIONS :)

POVÍDKY ZAYN NIALL LIAM LOUIS HARRY

Nothing lasts forever- 4.kapitola

11. května 2013 v 19:36 | Jája |  Povídky
Rose se pořád bavila s Harrym, mimochodem jsem vůbec nic nepochopil, jakoby mluvili v heslech.
"A co ty Nialle?" zeptal se mě najednou Simon.
"Co?" nadzvedl jsem obočí. Neměl jsem páru o čem mluví.
"Co si myslíš o to, že zítra by jste jeli natočit pár záběrů do Mullingaru, do toho filmu," povzdechl si Simon a otočil oči v sloup.
"Hmmm, o tak jo," řekl jsem a dál už je nevnímal. Proč nemůžem jet někdy jindy. To nebudu moci jít vyvenčit Lucky a neuvidím Rose. Achjo...
"Hele Rose zítra ti nebudu moct vyvenčit psa,"řekl jsem cestu domů v taxíku.
"To nevadí, tak si skočíme někam na pizzu, bereš?" řekla, ta snad byla víc mimo než já.
"Rose, ale já jedu zítra do Mullingaru," oznámil jsem jí.
"Já to vím Nialle," poklepala si na čelo abych věděl, co si myslí.
"To znamená, že nebudu v Londýně," tý jo Rose je nějak zpomalená...
"Nialle, ty si neposlouchal, že?" zeptala se mě a já jen zakroutil hlavou.
"Já tam jedu s Váma," zasmála se mojí nevědomosti:D
"Co-že?" nevěřil jsem vlastním uším.
"No Simon mi to nabídl a já to příjmula. Navíc bych ráda poznala tvoji rodinu, když ty už znáš tu moji," objasnila mi to.
"To je super! Provedu tě po městě a představím tě mamce, myslím, že se jí budeš líbit," pověděl jsem a už si to představoval.
"To doufám, kolik.." nedokončila svoji otázku, protože jí řidič taxík ji skočil do řeči.
" Je to za 200 Ł," řekl a já se nad tou cenou pozastavil.
"Pardon, ale cesta nás předtím vyšla o 50Ł levněji než teď a to jste ze stejné firmy jako předchozí taxikář," řekl jsem, ale neměl jsem to dělat...Protože vytáhl zbraň...
"Hele buď mi dáš 200 Ł, nebo to koupí!" řekl a namířil zbraň na Rose. Teď jsem dostal opravdu strach. Stále jsem doufal, že odněkud vyskočí chlap a řekne:"Hahaha, právě jsme vás nachytali, tady je skrytá kamera." No doufat jsem přestal, když zbraň přitiskl Rose k čelu. Rychle jsem prohledal všechny kapsy, bohužel jsem v zápětí zjistil, že mám usebe pouze 180 Ł
"Jen jí nic nedělejte," řekl jsem a prohledával dál kapsy, kdybych náhodou našel nějaký drobný... Ale nic.
"Omlouvám se, ale já víc nemám," řekl jsem a podal mu těch 180 Ł.
"Řekl jsem že chcu 200 liber, tak mi dáš 200 liber!" řval na mě a z pusy mu létaly sliny a nabil pistoli.
"Já-já mám možná nějaký penze v kabelce, Nialle podívej se tam," řekla mi rozklepaným hlasem Rose. Nic jsem nemohl najít, jenom mobil.
"Nic tam není Rose," šeptl jsem.
"Nic si nešeptejte a naval prachy," zařval na nás.
"Promiňte, ale víc už nemáme," řekl jsem a cítil jsem, jak mi po tváři teče slza.
"Ale mám hodinky, ty hodinky jsou hodně drahé a taky moje peněženka má celkem velkou hodnotu. Vemte si všechno jen nás nechte být," už jsem byl opravdu, opravdu ale opravdu zoufalý.
"Dobře dejte mi všechno, hodinky, peněženky, šperky, prostě všechno a já vás nechám jít," nabídl nám.
Sundával jsem si hodinky a řidič mě bedlivě pozoroval, ale zbraň měl zamířenou pořád na Rose. Té už stékaly kapky potu po čele, ale všiml sem si, že si nechala spadnout řetízek do výstřihu, potom si sundala prstýnky,náhrdelník a náramek a ty mu už dala.
"A teď vypadněte,"zařval. Když jsem se nehnul tak dodal
"HNED,"Bylo mi to trapný a kdyby na Rose nemířil zbraní, tak by to bylo dokonce i celkem vtipný a já bych se zasmál.
"Ehm, vy jste nás tu zamkl," řekl jsem. Řidič začal nadávat, uslyšel jsem slova, která jsem snad nikdy neslyšel a odemkl. Chytl jsem Rose za ruku a rychle ji vytáhl z auta. Hned potom se auto rozjelo. Rose ho celou dobu , dokud nezmizelo z dohledu, pozorovala, apotom řekla"Musíme zavolat policii," chtěl jsem protestovat, ale když jsem uviděl její ubrečenou tvář, nic jsem neřekl.
"Tak pojď ke mě. Ten hajzl mi vzal mobil,"řekl jsem a táhl ji přes zahrádku. Odemkl jsem, otevřel dveře a od Rose jsem slyšel slabé"WOW"
"Pojď nahoře mám mobil," vedl jsem ji nahorů.
"Taky máš víc jak jeden telefon?" zeptala se.
"Jo mám tři," řekl jsem a podal jsem jí svůj IPhone.
"Dobrý den," začala, neposlouchal jsem ji a šel se převléknout.
"Tak co?" zeptal jsem se, když jsem se vrátil.
"Prej to už udělal několikrát,"řekla a já přikývl
"Víš, že jsi celkem riskovala s tím řetízkem?" teď pro mě byla něco jako hrdina."Umíš si představit, co se mohlo stát, kdyby si toho všiml?" zeptal jsem se jí.
"Prvě, že umím,"přitakala,"ale tohle je poslední, co mi zbylo po nejlepších kamarádkách a matce. Řetízek je od mámy a přívěšek od Nanci a Carol," smutně se usmála a vytáhla řetíek z výstřihu. Sledoval jsem ji, jak se ho snaží zapnout, ale když jí to nešlo, tak jsem jí pomohl a přito se dotkl jejích ledovýh rukou.
"Ty si jako led," sundal jsem si mikinu a dal ji jí přes ramena.
"Asi bych už měla jít,"řekla
"Já tě doprovodím,"řekl jsem. Před domem jsem mi vrátila mikynu.
"Zítra se uvidíme v autě,"řekl jsem a na zabrblala, že jo, rozloučila se a zavřela mi dveře před nosem a tak jsem šel domů.
Pohled Rose
"Ahoj,"zabrblala jsem a drze mu zavřela dveře před nosem. Hned potom jsem se svezla na zem. Začala jsem přemýšlet nad minulostí a nad mojí budoucností. Abych řekla pravdu, ani jedno se mi nelíbilo. Nepomyslela jsem na přítomnost, na to že žiju, že o mně má zájem někdo takový jako je Niall.
A ano Niall, další problém.
Jistě, něco k němu cítím, ale nechci mu ublížit. Už jsem ublížila dost aještě hodně ublížím, tedy myslím.
Jsou to sice skoro dva roky, ale bolest a pocit viny cítím stále. Tolikrát jsem prosila Boha, aby vrátil čas. Ale časem jsem na něco přišla. Bůh není a jestli je, tak mě ignoruje. Nebo se možná modlím k nesprávnému bohu a nebo mě i on odsoudil, za to, co jsem udělala.
Vzít život pěti mladým a nevinným lidem je přeci hřích, velký hřích. Z toho tři lidé byli pro mě velmi blízcí, co blízcí, oni pro mě byli vším. A ti zbývající dva- pětiletý James a jeho otec Robert- vzala jsem je jejich rodinám, všem, co je milovali.
Meredith, matka a manželka, a já jsme jako jediné přežili. N, abych to uvedla na správnou míru. Obě jsme přežili převoz do nemocnice, ale živá jsem z ní odešla pouze já. Meredith si vzala život potom, co zjistila, že její rodina už není. Odpojila se od přístrojů.
Chtěla jsem udělat to stejné, jenže za mnou do nemocnice přišli Will a Leigh a já si uvědomila, že tudy cesta nevede. Jen bych jim ublížila ještě víc. Jakoby nestačilo, že jsem jim vzala matku a Willovi jeho snoubenku. Jeho celoživotní lásku-Carol.
Všichni tvrdí, že to zavinil Robert, ale ne. Je lehké shodit vinu na mrtvého. V hlouby duše vím, a věřím že nejen já, že jsem to zavinila já. Ani nevíte, jak ráda bych si to s němi s mojí matkou, CarolNanci, Jamesem a Robertem vyměnila. Ale co je můj bezcenný život oproti dalším pěti? Teď za to pykám, mučím se výčitkami svědomí a myšlenkami co začínají slovy: Co kdyby. Tohle je pro mě ten nejhorší trest, ale s Niallem na to všechno zapomínám. Cítím se volná, svá a zamilovaná a to bych právěže neměla. Jak řekla Will:" Zlomíš mu srdce pokud se něco zvrtne." Ale já si nemůžu pomoci. Niall je takové stělesněné dobro a k tomu je pro mě něco jako berlička. Znám ho teprve chvíli, ale je to jako by mě znal věky.
Možná bych tu neměla už být, bylo by lepší kdybych z Niallova života zmizela hned, než až za pár měsíců. Teď by to pro něj nebylo tak těžké.
S odhodláním jsem se zvedla z podlahy a šla do koupelny. Nejdřív jsem se prohrábávala v poličkách, než jsem ji našla, chvilku mi to zabralo. Sedla jsem si na záchod a chtěla začít... No jenže já blbá kráva jsem si zapomněla zamknout a do koupelny mi vlítl Will. Když mě uviděl jen vyvalil oči a vrhl se na mě, vzal mi žiletku a dal si ji do kapsy. Rychle mě vzal do náruče a odnesl do pokoje.
"Rose, co se zase stalo, proč si to chtěla udělat?" zeptal se, ale já už ho nevnímala, soustředila jsem se na ty bytosti, co oklo mě vesele poletovaly.
"Nechte mě být!" křikla jsem na, ony mě však neposlechly, jako ovšem vždycky. Pokřikovaly na mě, že tu nemám co dělat, že to já bych měla být mrtvá.
"Já to vím!" odpovídala jsem jim, ale oni mi neodpovídali, jen na mě dál pokřikovali.
Znovu jsem zavzpomínalana tu noc, znovu jsem to prožívala... Bylo 15. března. Znovu jsem viděla všechnu tu krev, střepy, pomačkané plechy, slyšela jsem křik, pláč, volaní o pomoc... a mnohem víc...
"Rose vnímej mě, prosím," zoufale na mě křičel a bral do ruky telefon...Moc dobře jsem věděla komu chce volat.
"Nevolejmu, prosím," brečela jsem. Opřela jsem se o jeho rameno, brečelajsem a snažila se ignorovat ty hlasy. Všichni mi chcou namluvit, že to jsou jen halucinace, ale já vím svoje.
"Můžeš za to ty," řekla jedna postava.
"Já vím," odpověděla jsem.
"Ty si je zabila," pokračvaly.
"Já vím," zařvala jsem na ně. Obličej jsem ještě hlouběji zabořila do Willova ramene, nechtěla jsem je vidět.
" Zasloužíš si smrt!" nenechali mě napokoji.
"JÁ VÍM," zařvala jsem ze všech sil...
"My jsme si to nezasloužili, proč ty žiješ a my ne?" zeptal se mě někdo, pro mě až moc známým hlasem, zvedla jsem hlavu abych se ujistil, že to je pravda...Říkala to Nancy"Proč ty si život zasloužíš víc než my? V čem si lepší než my? Myslíš si, že máš navíc? MYslíš si toho o sobě hodně, že jo? Proč tu nejsi s náma?Proč si měla víc štěstí než my? Proč ty máš život a my ne?" Zeptala se mě. Tyhle otázky jsem si kladla často... Nikdy jsem však nenalezla odpověď
"Nevím..." odpověděla jsem po pravdě, šeptem, skoro neslyšitelně...Do pokoje přiběhla Lucky, zastavila se před bytostmi a začala štěkat....
"Já věděla, že to nejsou halucinace" řekla jsem Willovi, který s vytřeštěnýma očima koukal na Lucky. Lucky najednou přestala štěkat a postavy zmizeli.
"Už jsou pryč?" zeptal se Will, který mi nejspíš začal věřit.
"Ano," řekla jsem. Pak jsem si na něco vzpomněla.
"Wille myslíš, že bych mohla jet se Simonem do Mullingaru?" schválně jsem nezmínila Nialla.
"Ty si se setkala se Simonem?" podivil se.
"Jo, no dneska jsme šli s Niallem do restaurace a on tam byl taky," řekla jsem mu.
"Takže NIall tam asi bude taky, že?" zeptal se. TeDď už mu nemůžu lhát, stejně by zavola Simonovi a zeptal se ho.
"Jo, prosím Wille, bratříčku, Willíčku," prosila jsem ho.
"No dobře, ale pod jednou podmínkou," řekl nakonec.
"Jakou?" zeptala jsem naléhavě.
"Všechno mu řekneš," řekl. To bude těžké..
"Dobře," řekla jsem.
"A kdy tam jedeš? " zeptal se
"Zítra," vykulil oči
"Chceš pomoct s balením?" řekl a nečekal na odpověď a už šel pro tašku.
"Jo," zasmála jsem se. Hned jsem měla lepší náladu.

Tady máte něco pro zasmání se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama