FANFICTIONS :)

POVÍDKY ZAYN NIALL LIAM LOUIS HARRY

Something Ends,Something Begins

1. srpna 2013 v 23:21 | Jája |  Short tales
Jednodílovka :))
"Ty to zvládneš," konejšila jsem ho v náručí a čekala na příjezd sanitky. Připadalo mi to jako včera, co jsem ho poznala.
*Vzpomínky*
Byl zrovna první den školy a do mé třídy přibyl nový kluk, jmenoval se Liam. Liam Payne. Přistěhoval se k nám do České Republiky až z daleké, ne tak moc daleké, Velké Británie. Můj první dojem na něj? Musím ho zníčit, nevím proč, možná proto , že mým přátelům připadal zábavnější a vtipnější než já. Do té doby než se se přistěhoval, jsem byla já ta, co stírala učitele, já jsem byla ta, co ji všichni znali a chtěli se s ní kamarádit. No ale najednou to bylo jinak. Bylo to snad tím, že byl brunet s hnědými očkami? Nebo tím, že byl prostě lepší než já a já to jako jediná neviděla. Ne nevím čím to bylo, ale po tom , co jsem odmítla se s ním seznámit, moje "sláva" začala upadat, až nakonec upadla úplně. Neměla jsem přátele, měla jsem jen jedinou kamarádku, která byla opravdu dokonalá. No ano...byla. Byla dokud ji Liam nepozval na rande. V tu chvíli jsem už byla úplně sama. A ostatní, ty co jsem ještě nedávno brala za své přátele, mě začali šikanovat.

Nejdřív to byli takové neškodné věci, jako třeba, že mi někdo na záda přilepil cedulku s nápisem " Nakopni mě", nebo mi kradli učení. Postupem času je ale tyhlety nudné věci, které mi moc nevadili, přestali prostě bavit. Nastoupil težší kalibr. Začali mi nadávat, podkopávali mi nohy, párkrát mě i přilepili k židli, ustříhli mi pramen mých dlouhých vlasů. Ve třídě to byl teror dokud nepřšel vyučující, vždy stáli kolem mě v hloučku a nadávali mi, brali mi věci z lavice... Zajímavé na tom bylo, že Liam se nikdy nepodílel na mém ztrapňování, vždy se jakoby vypařil nebo se snažil splynout s okolím. Posupem času už toho bylo moc. Nevěděla jsem , co dělat, nikdy se totiž nestalo, abych zůstla samotná, vždy za mnou stálo mnoho lidí. Teď ale ne. Rozmýšlela jsem se , co udělám. Přemýšlela jsem nad spoustou věcí. Například nad tím, že bych šla za Niallem a omluvila se mu za svoje dřívější chování, no tohle mi ovšem moje hrdost nedovolila. No a pak tu byla ještě jedna věc. Věc která by ukončila moje trápení. Ráno jsem se vzbudila, provedla ranní hygienu a tak dále, jako každý den. Tentokrát jsem, ale v koupelně strčila pár žiletek do kapsy. Ve svém pokoji jsem na lísteček napsala vzkaz na rozloučenou pro svoje rodiče. Do školy jsem šla parkem. Nikdy jsem tudy nechodila, ale tak nějak jako by mě sem něco volalo. Sedla jsem si na lavičku pod strom. Nádherně svítilo slunce, bylo mi až líto, že ho dnes vidím naposled. Vatáhla jsem telefon a prohlížela si fotky z dob, kdy všechno bylo v pořádku, bylo jich mnoho. U každé se mi vybavila vzpomínka, na to jak to bylo úžasné. Když jsem zkončila ani mě nepřekvapilo, že už bylo třičtvrtě na dvanáct. Z kapsy jsem vytáhla žiletky. Hodnou chvíli jsem si je jen tak prohlížela. Pak jsem velmi zhluboka nadechla a zabodla jednu z nich do svého zápěstí a táhla po celé délce své ruky až k loktu. Zopakovala jsem to ještě jednou a to stejné udělala i na druhé ruce. Pak jsem žiletky odložila a prohlížela jsem si své ruce. Přitom pohledu na ně jsem se usmívala, bylo fascinující vidět jak ta krev stéká dolů. ZAčínala jsem se třást, byla mi totiž zima.
" Co to proboha děláš?" zapištěl někdo, kdo si to rázoval ke mě. Neodpovídala jsem a dál zaujatě koukala na ruce.
" Tak slyšíš mě? Co to děláš? Panebože, co sis to udělala? Proč si to udělala?" Histerčil.
"TY moc dobře víš proč," otočila jsem se na Liama, který už měl telefon u ucha.
" TY si ale pako!" řekl, když mobil schoval do kapsy. Pak udělal něco, co mě překvapilo. Sundal si mikinu a přehodil mi ji přes záda, potom mě objal. Jelikož jsem neměla sílu, tak jsem neodporovala, naopak jsem hlavu opřela o jeho rameno...
*Zpátky v realitě*
Ne, sice to nebyla láska na první pohled, to opravdu ne. Ani nevíte jak mi ta situace připomínala dnešní den. Jen jakoby jsme si prohodili role. Já byla ta silná, on ten slabí, tedy aspoň fyzicky. Troufám si říct, že psychicky jsem na tom byla hůř než on.
"Liame, to mi nedělej. Musíš tu zůstat se mnou, kdo mě bude chránit, když ne ty?" ptal jsem se ho. Neodpověděl místo toho mi řekl:" Šá-šáhni.. mi do..k-k-kapsy," způsob jakým to řekl mě přiváděl k šílenství. Udělala jsem co mi řekl. Šáhla jsem do jeho zakrvácené kapsy a vytáhla krabičku.
"Ote-tevři t-to," přikázal mi. Otevřela jsem to a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. V krabičce byl stříbrný prstýnek s malým drahokamem.
"Vez-vez-m-meš s-s-si mě?" vykoktal. Z očí mi začalo téct mnohem víc slz než doposud.
"Ano, ano, ano Liame vezmu si tě," přimáčkla jsem se k němu ještě blíž, aby mu nebyla zima. V tu chvíli přijela sanitka, nabrali Liama dovnitř, chtěla jsem jet s ním, ale zdrželi mě.
"Můžou s ním jet pouze rodinní příslušníci, slečno," řekl jeden ze záchranářů.
" Já-já jsem jeho snoubenka," řekla jsem. Záchranář koukl na Liama a ten jen přikývl.
"Tak pojďte."
Jeli jsme ani ne pět minut a už jsme se hnali na operační sál. Já jsem musela zůstat na chodbě. A tak jsem měla plno času na přemýšlení a vyčítaní si toho,co se stalo. Kdybych jen nechtěla do té drahé restaurace, tak se nemuselo vůbec nic stát. Mohli jsme být doma na pohovce a společně společně popíjet kakao, jako vždy. Né já jsem byla tak blbá a musela jsem si stát za svým jako vždy.
Začínala jsem být unavená, nechtěla jsem sice usnout, ale nakonec jsem to nevydržela. Měla jsem sen, vlastně to bylo jako bych se vrátila o pár hodin zpět a byla zase v té restauraci.
"Ruce vzhůru a na zem," zaječel maskovaný muž. Všichni udělali to, co řekl. On šel po té k servírce a přitistkl jí hlavu k zbrani . Ona jen vyděšeně vyjekla.
"Jestli se někdo o něco pokusí, je mrtvá," upozornil nás. No ALE, to by to nebyl Liam, aby něco neudělal. Začal s ním vyjednávat, pak ale řekl něco, co urazilo mužovu čest a vystřelil. Liam se svalil k zemi a já hned doběhla k němu. Za sebou jsem jen zaslechla:"Ty si ale dement, teď to nebude jen loupež, ale vražda! Ty debile, co si to udělal?! Měli jsme plán a ty ses podle něj měl řídít! Pojď zdrháme," pak už jen třískli dveře, všichni si oddychli jen já ne. Najednou u nás už všichni stáli, někdo volal policii, někdo pohotovost...
"Ehm, Ehm," probudil mě doktor tím, že si odkašlal.
"Vy jste asi byla snoubenka pana Payna, že ano?" zeptal se.
" Cože? Byla? Byla?" rozbrečela jsem se nanovo.
"Je mi to líto," pokusil se znovu poněkud šetrněji.
"Chci ho vidět," řekla jsem. nejdřív protestoval, ale nakonec svolil. Šli jsme chodbou až jsme se zastavili před velkými bílými dveřmi. Pokynul mi na to, že mohu vejít, on sám zůstal stát na chodbě. Předemnou leželo jeho bíle tělo, kdyby nebyl tak bílí, řekla bych, že spí. Bohužel nespal a jelikož mě doktor vzbudil, tak já taky ne. Došla jsem až k němu a stiskla jeho ruku.
" Liame..." vadechla a marně jsme se snažila zadržovat slzy.
"Liame, já tě budu navždy milovat. Tenhle prstýnek," ukázala jsem na můj zásnubní prstýnek, co jsem od něj dostala," tak ten nikdy nesundám. Jen mi slib jednu jedinou věc, budeš tam zhora na mě dávat pozor, budeš můj strážný anděl, ano?" pro někoho, kdo by nás sledoval by to mohlo být divné, pro mě to ale bylo loučení. Dala jsem mu pusu na líce a naposled prohrábla jeho hnědé vlasy. Pak už jsem ho držela za ruku, dokud nepřišel doktor s tím, že už musím jít. Týden na to, co zemřel se konal pohřeb, byli tam všichni jeho známí z Anglie i z Čech. Všichni o něm něco řekli a teď přišla řada na mě.
"Já ani nevím, co bych měla říct. Všichni jste už slyšeli, jak úžasný byl Liam. Je mi líto, že jsem to nepoznala dříve. Mohla jsem si jeho přítomnosti užívat déle. Mohla jsem se o něj déle starat a ne jít proti němu. Ani nevíte jak moc mi je líto, že jsem ho nenáviděla, že jsem neviděla jeho dobrosrdečnost hned napoprvé. Nechápu jak jsem mohla být tak blbá a nenávidět ho. Tehdy když jsem to nezvládla...Neměl důvod mi pomáhat, ale i přesto to udělal, nenechal mě tam na lavičce, on mi podal pomocnou ruku. TAk teprve tehdy jsem si uvědomila jak vyjímečný člověk to je. Vidíte?" pozvedla jsem ruku s prstenem vzhůru," přestože věděl, že když chci umím být pěkná mrcha, i přesto si mě chtěl vzít. Nevzal si mě, nestihl to. Dokonce se ani nedožil svého jediného dítěte, které nosím pod srdcem. On nikdy nepochová svoji dceru a ona nikdy nespatří svého otce. Bude ho znát jen z mého povídání a z fotek... Je tolik věcí, které Liam chtěl udělat, které nikdy neudělá protože ho někdo zabil. Zabil ho jen kvůli tomu, že Liam chtěl pomoci ženě, kterou ani neznal. Liam pro mě v srdci zůstane uchovaný jako hrdina. Polovina mého srdce patří jen jemu, ta druhá patří naší malé dceři," dokončila jsem svůj proslov a uviděl, jak se i těm kteří dosud neplakali, objevili slzy na tváři. Hodila jsem růži na jeho rakev a odešla.
Šest měsíců na to se mi narodila malá Mia, vždy chtěl aby se tak jeho dcera jmenovala. Měla Hnědé oči a černé vlásky a byla mu tak podobná. Každý den jsme chodili na hřbitov, zapálit Liamovi svíčku a dát nové růže na hrob. Lidé kolem o mě sice říkali, že jsem tak trochu blázen, že to pro to dítě musí být stresující, ale to byl naprostý nesmysl. Když Mii bylo osm, zeptala se mě jak jsme se s tatínkem poznali. Vzala jsem alba , kde jsem měla všechny jeho fotky, Miu jsem si posadila na klín a začala vyprávět. Sice jsem vynechala ty špatné věci, ale Mii s to líbilo tolik, že jsem jí to musela vyprávět každou noc před spaním. Když usla, šla jsem do obývacího pokoje sednout si na pohovku, kde už jsem měla připravené kakao.
"Doufám, že ty tam nahoře nás vidíš, že vidíš naši dceru," řekla jsem. Podívala jsem se na rámeček s fotografií, který jsem měla na konferenčním stolku. BYla jsem tam já a on. Usmála jsem se a vzala fotku i s rámečkem a přitiskla si ji k srdci.
" Miluji tě Liame!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 15. září 2013 v 13:45 | Reagovat

Krásná smutná povídka... Chudák Liam... Díky:)

2 Jája Jája | 18. září 2013 v 17:25 | Reagovat

ohh, děkujuu :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama